Čtyřnásobný mistr, penaltový mág Pavol Michálik slaví 70!

S Baníkem oslavil čtyři tituly. Třikrát jako gólman, počtvrté jako člen trenérského týmu. Jeho brankářský postřeh a instinkt přiváděly soupeře k šílenství. Když se rozhodl takzvaně zamknout bránu, soupeři nenadělali nic. Navíc vynikal zvláštní schopností likvidovat soupeřům penalty. A to ve velkém. Vždy skromný a pohodový chlapík - mistr Evropy z roku 1976 – Pavol Michálik dnes slaví sedmdesátku.

BEZ ČEKÁNÍ POHÁROVÝM HRDINOU

Do Baníku přišel z Banské Bystrice v roce 1974. Táhlo mu na třiadvacet let. Trenér Tomáš Pospíchal o jeho kvalitách nepochyboval a mladý gólman se okamžitě stal nástupcem Františka Schmuckera v ostravské brance. První velká výzva na sebe nenechala dlouho čekat. Baník stál na prahu nového ročníku tehdejšího Poháru UEFA. Vstoupil do něj s Michálikem v brance a hned v prvním kole narazil na španělský San Sebastian. Mladý Slovák v brance Baníku udržel čisté konto v obou zápasech a Slezané postoupili. Ve druhém kole čekal na Baník francouzský FC Nantes a Ostravané s Michálikem v brance po dramatickém souboji a domácím prodloužení znovu postoupili. Příští soupeř? SSC Neapol!

55 tisíc diváků v neapolském kotli by možná někomu způsobilo třes v kolenou. Mladý gólman Baníku vycítil příležitost. „Já u toho tehdy ještě nebyl, ale snad všichni pamětníci, kteří u toho tehdy byli, říkali, že nikdy v životě neviděli lepší výkon brankáře, než jaký předvedl Paľo v Neapoli,“ podotýká Verner Lička, dlouholetý Michálikův spoluhráč, jenž ale přišel do Baníku až v roce 1976. O tom, co ostravský gólman v Neapoli předvedl, slyšel četná vyprávění.

„No co? Každý brankář má rád, když má hodně práce. To se pak dostanete do takové euforie, že vás to trefuje do rukou a do nohou, ani sami nevíte jak,“ vybavuje si s odstupem sedmačtyřiceti let neapolskou vřavu sám Pavol Michálik. „Osmdesát minut nás mačkali, pak jsme jim dali dva góly a bylo,“ vzpomíná na slavné vítězství Baníku 2:0, které v součtu s remízou v domácí odvetě znamenalo postup do čtvrtfinále Poháru UEFA proti Borussii Mönchengladbach. „Myslím, že tehdy jsem si u lidí v Ostravě získal trochu respekt,“ dodává.

MISTR EVROPY A PENALTOVÝ MÁG

Rok 1976 přinesl Pavlu Michálikovi doslova zlaté hody. Nejdřív jako gólman Baníku oslavil historický první mistrovský titul pro Ostravu. Nečekaný, vždyť po podzimu se Baník krčil v polovině tabulky. Skvělé výkony jej posunuly do reprezentace. V ní tehdy stále ještě neochvějně vládl Ivo Viktor, jemuž v té době kryl záda Šaňo Vencel. Pavol Michálik zaujal pozici reprezentační trojky. Odcestoval s týmem na šampionát do Jugoslávie a ačkoli nezasáhl ani do zagrebského semifinále s Nizozemskem, ani do bělehradského finále proti tehdejší NSR, zlato mu patřilo a na dobových záběrech radujících se mistrů Evropy je k zahlédnutí, ačkoli se vzhledem ke své skromné povaze nikdy nedral před objektivy fotoreportérů.

Svůj debut v reprezentační brance si odbyl v listopadu 1976 proti Německu. Celkem odchytal za národní tým 11 duelů. Ten poslední v listopadu 1978 ve Wembley proti Angličanům. Nepochybně by vzhledem ke své formě patřil do týmu pro bronzové EURO 1980. Jenže se zranil, vypadl na čas i z branky Baníku a na šampionát do Itálie se jelo bez něj…

V lize a evropských pohárech však dál válel za Baník. A skvěle. Na čáře uplatňoval skvělý postřeh, nepřekonatelný byl při sólových nájezdech, kdy těžil ze zkušeností, které mu předal jeho předchůdce a později trenér baníkovských brankářů František Schmucker.

Doslova mistrem byl v likvidování penalt. V určitém období měl v lize neuvěřitelnou bilanci. Z dvanácti penalt, které se proti Baníku kopaly, jich Michálik jedenáct za svá záda nepustil. „Často jsme po tréninku kopali penalty. A samozřejmě jsme se sázeli. Já nad ním nikdy nevyhrál. Nikdy se mi nepodařilo dát mu z pěti penalt pět gólů,“ vzpomíná Verner Lička.

Jak to Pavol Michálik dělal? „Penalta, to je vždycky psychologický boj hráče s brankářem. Já ty ligové exekutory znal, hlavně z reprezentace. Takže jsem si vždycky před zápasem vyhodnotil, co nastane, pokud proti nám bude penalta. Kdo asi bude kopat a kam. A těm svým úvahám jsem pak na hřišti věřil,“ vzpomíná Pavol Michálik.

Zvláště na hřišti Bohemians uváděl penaltové střelce doslova v zoufalství. „Na Bohemce se proti nám penalta kopala skoro vždy. Jednou se stalo, že jsme byli s reprezentací na soustředění a Tonda Panenka mi tam penalty kopal. A všechny mi kopal na pravou stranu. Bez výjimky. Pak jsme se ze soustředění vrátili, brzy přišel zápas na Bohemce a samozřejmě penalta. Stavěl si to Tonda Panenka a mi bylo v tu chvíli jasné, že bude čekat, že skočím zase doprava, protože si budu pamatovat, že mi to tam na tom soustředění kopal. V té chvíli mi bylo jasné, že to půjde rozhodně doleva. Skočil jsem tam a měl jsem ji,“ usmívá se Paľo Michálik při roztomilé vzpomínce.

Stávalo se mu, že chytil i dvě penalty v jednom utkání. „Třeba zase na té Bohemce. Kopala se penalta a já ji Tondovi chytil. Pak se kopala další a já viděl, jak přes celé hřiště běží Zdeněk Hruška, brankář Bohemians, aby Tondovi něco pošeptal do ucha. V tu chvíli mě napadlo, co asi mu šeptá. Aby to na mě zkusil tím svým slavným dloubákem. Tak jsem zůstal stát a přesně to se stalo. Kopnul to doprostřed a já to bez problému chytil,“ líčí čerstvý sedmdesátník, jehož fanoušci Baníku dlouho znali jako Pavola Michalíka, protože novináři si podobu jeho jména mírně poupravili a tato verze se vžila. Až mnoho let po skončení jeho kariéry se mnozí fanoušci divili, že Pavol Michalík je vlastně Pavol Michálik.

LOUČIL SE V PANSERRAIKOSU, ŘEKOVÉ JEJ MILOVALI

V roce 1984 odešel do Slovanu Bratislava a o rok později skončil v řeckém Panserraikosu FC. Strávil tam přes deset let. Pět let jako brankář, dalších pět jako trenér. Stal se tam legendou. „Když jsme za ním do Řecka přijeli, zjistili jsme, jak tam Pavla všichni neskutečně milují. Lidi jej všude na ulici zdravili. Ať jsme šli do kterékoliv restaurace, s Pavlem jsme nikdy nikde nemuseli platit. Bylo takové krásné angažmá na závěr hráčské a začátek trenérské kariéry, jaké si rozhodně zasloužil,“ vzpomíná Verner Lička.

Když se vrátil ze zahraničí, zakotvil v Ostravě. „V bytě, který jsem dostal v roce 1977, žiju dodnes,“ podotýká Pavol Michálik, jehož mohou Ostravané potkávat nedaleko Bazalů poblíž Sokolské ulice, v jejímž okolí bydlí. Rád vzpomíná nejen na hráčskou kariéru, ale taky na období, kdy se jako trenér baníkovských brankářů spolupodílel na zisku titulu z roku 2004. „To bylo něco úžasného. Těšili jsme se na každý trénink, abychom viděli fanoušky v dlouhatánské řadě, jak čekají na vstupenky na příští zápas. A pak ty vyprodané Bazaly. Zápas co zápas. To byla fantazie. Že to nakonec skončilo ziskem titulu, to byla pohádka,“ ohlíží se do zatím posledního mistrovského roku 2004.

Baníku fandí dodnes. Jak také jinak. Nedávno se mohl znovu pozdravit s fanoušky Baníku, to když se díky iniciativě spolku Baník Baníku u příležitosti duelu se Spartou na stadioně setkali zástupci všech čtyř baníkovských mistrovských týmů. „Ale chodím i na normální zápasy. Pokud to jde, teď s tím covidem je to všechno trochu jinak. Ale Baníku fandím celou dobu a už nikdy to nebude jinak,“ uzavírá legenda Baníku.

Tak všechno nejlepší, Paľo!