Tomáš Galásek: Nebylo o čem přemýšlet

Když loni v březnu odpovídal na otázku, jestli do svých budoucích plánů zahrnuje i možný trenérský návrat do Baníku, odpověděl, že něco takového rozhodně nevylučuje. Uplynul rok a dva měsíce a přání mnoha fanoušků Baníku se naplnilo. Tomáš Galásek se vrátí na Bazaly! Stane se členem realizačního týmu ligového áčka Baníku.

Co pro vás ta skutečnost, že budete znovu působit v Baníku, znamená?

Když jsem tu nabídku dostal, potěšilo mě to. V posledních letech se ta myšlenka občas zrodila, ale říkal jsem a vím to i dnes, že ještě nebyl ten pravý čas.

A teď nastal?

Ano, teď je podle mého ta pravá chvíle. Mám za sebou dvouleté působení u sedmnáctky v Norimberku. Byla to dvouletá práce na profiúrovni, protože Bundesliga U17 takovou úroveň má. Teď je čas se zase posunout dál a zúročit, co se člověk naučil. Rozvíjet se dál. Vždycky jsem si představoval, že budu pracovat v Německu, Nizozemsku nebo Česku. V zemích, kde jsem působil. Těší mě, že mám ve svých bývalých působištích dveře stále otevřené. Norimberk se mnou chtěl nadále spolupracovat, ale rozhodl jsem se pro Baník.

Váš kolega Peter Gaydarov, s nímž jste norimberskou sedmnáctku vedl, přechází k šestnáctce Bayernu Mnichov. Vy k A-týmu Baníku. Kdo je na tom lépe?

(směje se) FCB jako FCB, ne? Samozřejmě že já, vždyť se vracím do Baníku a k mužům! Ale uznávám, že ta značka Bayern má v trenérském životopise taky nějaký význam, tím se to trochu vyrovnává. (znovu se směje) Ne, vážně, já hlavně Petru Gaydarovovi přeju úspěch, ta spolupráce s ním byla skvělá, rozuměli jsme si, respektovali jsme se, budu na to rád vzpomínat. I o mě v mém rozhodnutí podpořil.

Teď vás čeká spolupráce s Ondřejem Smetanou. Už jste spolu mluvili?

Zatím jen telefonicky, protože jsem pořád ještě v Norimberku, ale mám z těch hovorů s ním velmi dobrý pocit. Baník sleduju, mám na mužstvo a hráče v něm nějaký názor. A v mnohém jsem se s Ondřejem Smetanou shodl. Zdá se mi, že máme na věci a fotbal vůbec podobný pohled. Já se na spolupráci s ním těším a co je pro mě moc důležité, zaznamenal jsem, že i on je rád, že do jeho trenérského týmu nastoupím. Tohle je vždy základ dobré spolupráce. Když spolu lidé pracují rádi a vzájemně se respektují.

Určitě jste si jak s vedením klubu tak s trenérem Ondřejem Smetanou vyjasnili roli, kterou budete v realizačním týmu Baníku zastávat…

Ano, společně jsme o všem diskutovali a na všem jsme se shodli. S trenérem Smetanou si určitě řekneme mnohem víc, až budu v Ostravě osobně přítomen. Jak jsem ale řekl, mám z rozhovorů s ním dobrý pocit a nemám obavu, že by nám to nemělo klapat a že bychom se neměli dohodnout. Hlavní slovo bude mít samozřejmě on.

Jak dlouho jste nad nabídkou Baníku přemýšlel?

Chtěl jsem si vzít trochu delší čas na rozmyšlenou, ale po pár dnech jsem pochopil, že vlastně není o čem přemýšlet. A že tuto nabídku nemůžu a ani nechci odmítnout. Mám navíc z dosavadní komunikace s panem Grussmannem a vůbec lidmi z vedení Baníku velmi dobrý pocit, a hlavně se jedná o Baník. Cítím, že se na to moc těším.

V Baníku jste byl před necelými třemi lety na stáži. Sledujete, jak se Baník posouvá?

Sleduju. Nebyla to moje poslední návštěva Baníku, byl jsem třeba návštěvou na turnaji Zlatý kahan. Vidím, jak se to neustále mění k lepšímu. Myslím, že můžu srovnávat, viděl a poznal jsem už hodně různých fotbalových prostředí. Baník se rozrůstá na české poměry opravdu moc zajímavě. Když jsem se byl na baníkovskou devatenáctku naposledy dívat, potkal jsem se tam i s majitelem klubu panem Brabcem. A to vám o člověku řekne hodně. Když vidíte majitele klubu, jak se jde podívat na zápas mládeže, pochopíte, že je to člověk, kterého fotbal baví a dění v klubu opravdu zajímá. A ještě jedna věc na mě v Baníku udělala dojem.

Která?

Že tam člověk potkává kluky, kteří tam dříve hrávali a teď tam pracují. Radek Slončík, Ivo Staš, Václav Daněk, z baníkovského soustředění v Nizozemsku znám i Tomáše Hejduška, teď je tam vlastně i Lojza Grussmann, před ním Marek Jankulovski a těch jmen by mohlo ještě víc, omlouvám se těm, na které jsem teď zapomněl. To je moc dobrý signál, že Baník je klub s velkou tradicí, který na své hráče nezapomíná a ani oni na něj. Norimberk se třeba chce vydat taky takovou cestou.

Jaký dojem na vás dělá současný A-tým Baníku?

Myslím, že je to dobře namixované mužstvo. Má svou osu, jsou v něm zkušení hráči, ale i ti mladí, kteří se začínají prosazovat. Potenciál to mužstvo určitě má. Cítím, že i atmosféra uvnitř týmu se o hodně zlepšila. Komunikace mezi trenérem a hráči funguje, to je nezbytná věc. Trenér s hráči komunikuje, oni mu věří. A já i na dálku v těch zápasech, které jsem viděl, a z toho, co vím z doslechu, vidím a vnímám, že hráči jsou ochotni přijmout svou roli a přijmou i to, že momentálně nehrají, protože jim trenér vysvětlí, proč nehrají a kdy jejich čas přijde. Komunikace hráčů s trenérem a opačně je zásadní podmínkou pro dobré fungování týmu.

Působíte stále jako asistent u reprezentačního A-týmu. Bude tomu tak nadále i po vašem nástupu do Baníku?

Jestli jsem měl nějakou podmínku, pak to byla tato. Že u reprezentace dál zůstanu. Klub mi bez problémů vyhověl. Práce v reprezentaci mě rozvíjí, cítím to, proto jsem o ni přijít nechtěl.

Čím vás už obohatila?

Je to práce u seniorského A-týmu, navíc na reprezentační, takže té nejvyšší úrovni. To je obrovská škola. Naučíte se vnímat všechny detaily. Sám pro sebe si analyzuju všechny poznatky. Jak mužstvo připravit, jak trénovat, jak vytvářet program s ohledem na to, kolik dnů zbývá do zápasu, jak ideálně regenerovat. Co týmu dát prostřednictvím videa, co zase prostřednictvím tréninkové praxe, jak nejlépe získávat a udržovat herní automatismy, co hráče baví, co ne, je toho hrozně moc.

Baví současné hráče něco jiného, což co bavilo vás za vaší hráčské éry?

To nejdůležitější platilo za nás a platí i teď. A to, že co není děláno soutěžní formou, není zábavné. A co je zábavné, to hráče přinutí dělat věci i podvědomě naplno a má to úplně jiný náboj.

Ptal jsem se na zkušenosti, které jste nabyl jako asistent reprezentačního áčka, ale vy sám jste jako hráč působil pod mnoha velkými trenéry. A to je přece taky nedocenitelná zkušenost…

Víte, kolikrát už mě napadlo, jaká je to škoda, že jsem si všechny ty jejich myšlenky a věci z praxe nezapisoval? Kdybych tehdy víc myslel na to, že budu jednou chtít pracovat jako trenér, dělal bych to. I když ty nejlepší věci si člověk pamatuje.

Určitě je vaším cílem stát se někdy v budoucnu hlavním trenérem…

Ano, ale není to cílem této mé nastávající mise v Baníku. Jsme na mé roli domluveni a tuto domluvu plně respektuji a respektovat budu. Navíc mi to výborně zapadá k práci asistenta u národního týmu. Mé plány byly vždycky takové, rozvíjet se člověk musí postupně, nic nelze přeskočit. Hodně jsem se naučil v Norimberku, hodně zkušeností jsem získal a stále získávám jako asistent u národního týmu a totéž si slibuju od mého působení v Baníku. Až tato etapa skončí, pak ano, pak bude mou ambicí pracovat jako hlavní trenér. Ale to je stále věc budoucnosti.

Jak se těšíte na to, že budete znovu působit na Bazalech, tedy v místě, kde jste jako hráč zažil krásné časy?

Těším, ale nic není zadarmo a nic nefunguje automaticky. Na časy, kdy jsem na Bazalech hrával, vzpomínám strašně rád, ale to automaticky neznamená, že se mi práce bude jenom proto dařit. To by bylo moc jednoduché. Vím, že se Bazaly hodně změnily. Ještě jsem tam od té doby nebyl, takže jsem zvědavý. Škoda, že už se tam nehraje, byl to opravdový domov pro nás i pro fanoušky. Ale člověk to musí přijmout, život jde dál. Cítím ale, že tam patřím. Cítím uvnitř sebe, že jsem prostě baníkovec.

Se svou rodinou žijete v Norimberku, jak budete řešit svůj návrat do Ostravy?

Rodina si ode mě ráda odpočine… (usmívá se). Ne, pravda je taková, že děti už mám velké. 21 a 26 let. Ty už mě doma nepotřebují. A žena mě v mém rozhodnutí podpořila. Říkala, že za mnou bude ráda jezdit. Ono to do Ostravy z Norimberku není tak daleko, kdybych šel trénovat třeba do Mönchengladbachu, bylo by to sice v Německu, ale 400 kilometrů. A to vyjde skoro nastejno. Když se člověk živí fotbalem, musí být srovnaný s tím, že za prací musí cestovat daleko. V Ostravě mám navíc rodiče.

A ti se na vás těší…

No, uvidíme, jestli je jejich syn nebude moc zlobit. (směje se) Těší se oni, těším se i já. V téhle těžké době jsem neměl možnost je navštěvovat, takže si teď vynahradíme, co jsme zmeškali.

FOTO: www.fcn.de