Martin Fillo: Myšlenky po zranění byly zdrcující

Kdyby nyní fotbalová liga pokračovala v původně plánovaném tempu, Martin Fillo by na scéně scházel. V utkání s Mladou Boleslaví na začátku března si nešťastně natrhnul postranní vazy v koleni a na svůj návrat na hřiště by v této chvíli ještě musel nějaký čas čekat. A to by byla věčná škoda. Martin Fillo dnes patří mezi osobnosti tuzemské nejvyšší soutěže. Všechno je ale jinak. Pauzíruje pravý obránce Baníku, ale s ním celý svět. A zatímco se všeobecná pozornost zaměřuje na docela jiný aktuální celosvětový problém, hráč Baníku už pomalu odkládá berle...

Martine, jak probíhá léčba vašeho kolene?

Asi tak, jak má. Berle už opravdu pomalu odkládám, zlepšení cítím, ale žádné zásadní uspíšení, ale ani zpoždění oproti původním plánům nenastalo. Ono se asi při takovém zranění ani nic uspíšit nedá. I lékař na kontrole říkal, že vše jde podle plánu. Teď probíhá rehabilitace, takže se postupně posouváme dál.

Jak k tomu zranění v utkání s Mladou Boleslaví vlastně došlo? Víte vůbec, kdo vám jej způsobil?

Nevím. Byla to každopádně smůla, bylo to nezaviněné. Stalo se v to v situaci, kdy bylo najednou několik hráčů v těsném kontaktu, já najednou ucítil něčí zásah, ale nevěděl jsem a nevím, jestli to bylo nechtěně od Zia Stronatiho, nebo od někoho jiného. Ucítil jsem bolest, ale chtěl jsem ten zápas dohrát. Nevyvíjelo se to dobře a chtěl jsem za každou cenu mužstvu pomoct ten vývoj obrátit. Rozběhl jsem se, pak jsem se otočil zpět a hned jsem cítil, že je zle. Že to prostě nepůjde. Musel jsem dolů. Druhý den se ukázalo, že vazy jsou natržené a že mě čeká dlouhá pauza.

V tu chvíli ještě nikdo netušil, že se brzy zastaví celá liga...

Máte pravdu. Když jsem si uvědomil, jak dlouho budu stát a že mi uteče velký kus jarní části, bylo to pro mě zdrcující zjištění. Bylo to pro mě něco nového. Nebývám zraněný a nejsem na to, abych tak dlouho stál, zvyklý.

Teď, když se nehraje, se vám komplikace spojené se zraněním zvládají lépe, že?

Ono to možná vyzní nešťastně, protože to, co se děje teď, si nikdo nepřeje. Ta doba je teď zlá pro každého. Ale je pravda, že kdyby se hrálo a já bych jen z tribuny sledoval, jak mi utíká jeden zápas za druhým, bylo by to pro mě mnohem těžší. Není nic horšího, než když chcete hrát, ale nemůžete a jediné, co vám zbývá, je dívat se a smířit se s tím. Nic jiného nenaděláte. Takhle můžu postupně koleno léčit, netlačí mě čas a ani nemám nějaké nutkání to nějak uspěchat. To je ale jenom můj příběh. To co se teď děje ve světě, je mnohem vážnější.

Čím kromě všech činností spojených s léčbou kolene teď naplňujete svůj čas?

Rodinou. Jestli mi tahle doba přinesla něco opravdu pozitivního, pak je to ten čas, který teď můžu rodině věnovat. Tolik času v kuse, kolik jsem od chvíle, kdy ta karanténa začala, mohl rodině věnovat, jsem s ní snad ještě nezažil. Cítím, jak nás to sbližuje. Syn Nikolas už chodí do školy, takže máme dost práce s úkoly, děláme to všechno spolu a i když musím být někdy i přísnější, cítím, jak nás to stmeluje.

Také si občas musíte nejdříve nastudovat látku, kterou se synem probíráte, abyste bez chyby zvládli udělat úkoly? Mnoho rodičů to tak má...

To ne. On chodí teprve do druhé třídy, tam to ještě není zapotřebí.

Řekl jste, že občas musíte být při učení na syna přísnější. Čeho se to týká?

Psaní. To ho nejvíc irituje. Ale to k tomu samozřejmě patří. To učení nám vytváří takový pevný bod toho nynějšího každodenního programu. Ráno vstaneme, nasnídáme se a víme, že teď je na řadě škola. Tak se do toho pustíme. Mít v téhle době, kdy v podstatě nemáme možnost opustit domov a někam si vyrazit, nějaký pevný bod v každodenním režimu, je podle mě hrozně důležité. Nám ho vyplňuje škola. Jakmile jsme hotovi, víme, že přijde odpoledne a můžeme si všichni, takže i s dcerkou, hrát.

Jak moc vám chybí baníkovská kabina?

Strašně moc. A celý ten denní tréninkový režim. Kluci v kabině samozřejmě nejvíc. Trávíme spolu hodně času a ten nás stmelil. Máme opravdu výbornou partu, rozumíme si, máme v kabině i srandu, a ze dne na den nám to skončilo. Strašně moc se těším, až se tam zase všichni sejdeme.