Dvacet měsíců bez fotbalu, takovým martyriem si musel projít Ladislav Takács. Extrémně složitý proces návratu na hřiště ale v sobotu úspěšně završil v Edenu. Jen pro připomenutí – šestadvacetiletý záložník prodělal osteotomii kolena.
Jak byste popsal pocity, které jste měl u postranní čáry před příchodem na hřiště?
Restart, adrenalin. Je pravda, že to bylo specifické tou Slavií. Ne jen tím, že jsem tam hrával, ale já i svůj první ligový start v Teplicích zapsal proti Slavii. Dlouho jsem nezažil ten pocit, ten adrenalin. Připomnělo mi to, že ‚žiju‘. A samozřejmě radost z toho, že jsem se po tom všem dokázal vrátit na trávník. Mrzí mě akorát výsledek, že to bylo 5:0, to vrhá takový stín. Čistě pro mě to ale byl hodně důležitý moment. I pro moji hlavu.
Prošel jste si velice náročnou operací i rekonvalescencí. Už několikrát to vypadalo, že jste připraven do hry, ale vždycky vás zastavil nějaký jiný, svalový problém. Jak jste to snášel?
Já se strašně moc chtěl co nejdříve vrátit. Celou dobu jsem měl v hlavě, že jsem toho za Baník odehrál hrozně málo a že bych mu strašně rád nějak pomohl. Jenže tím, jak jsem moc chtěl, jsme nenašli ten správný balanc a svaly na to ještě nebyly nachystané. Přicházela různá natažení. Takže třeba týden už byl dobrý a pak jsem zase týden léčil nějaké přetažení. Trvalo mi, než jsem se to naučil korigovat.
Nejtěžší ten nápor musel být na psychiku, je to tak?
Pro hlavu opravdu strašně náročné. Hlavně v době, kdy už jsem si říkal, že už jsem zpátky, ale pořád nic. Přesto jsem neměl nikdy úplně chuť s tím seknout. A každý den, když jsem si mohl přidat, to mě hnalo dopředu. Pádů bylo hodně, ale nikdy jsem se nevzdal. Pomohla mi rodina, dcerka, to mi pomáhalo zapomenout. Teď už mě koleno nebolí, dovolí mi všechno, rozsah mám dobrý. Limitovaly mě svaly, ale teď už je snad konečně vše, jak má. Po tom utkání se cítím dobře, i když jsem tam samozřejmě strávil jen pár minut. Ale i za ty jsem vděčný.