Jubilant Libor Radimec: Do Baníku oklikou přes Spartu

Jeho jméno patří do galerie, v níž mají místo ti nejslavnější. Byl jedním ze stěžejních hráčů týmu Baníku Ostrava, který v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let sbíral úspěchy na domácí i zahraniční scéně. Má zlato z olympijských her a jen smolné zranění jej připravilo o bronz z ME 1980. Dnes, 22. května, slaví LIBOR RADIMEC úžasnou sedmdesátku.

O tom, že je Libor Radimec odchovancem vítkovického fotbalu, někteří fanoušci určitě vědí. Ale věděli jste, že pozdější legenda Baníku měla už už nakročeno do pražské Sparty? Už měl dokonce v šatně vybranou svou skříňku. Osud ale zamýšlel udělat z vynikajícího obránce nezapomenutelného hráče Baníku. A on se jím také stal. 

Přijměte gratulaci k životnímu jubileu.  Jak se vám daří?

Tak nějak pořád stejně.  A myslím, že můžu říct, stejně dobře. Trénuju starší žáky v Bílovci, pohybuju se pořád mezi mladými lidmi a kus toho mládí se tím pádem přenáší i na mě.  Člověk mezi mladými tolik nepozoruje, že stárne.

Takže vás fotbal, nyní tedy ve formě trenérské činnosti, stále naplňuje...

No, jinak bych to nedělal. Je to zajímavá práce, protože starší žáci, to jsou kluci v takovém dost citlivém věku. Tam už musíte vážit slova. Musíte mít nároky, to je samozřejmé, ale zároveň ty kluky musíte i motivovat. Jejich výkonnost je v tom věku hodně nestálá, jednou jsou nahoře, za chvíli dole, vy s nimi musíte pracovat, ale nesmíte je otrávit.

Byli jste i vy a vaše generace v tomto věku takoví?

Tehdy byla úplně jiná doba. Dnes je to jinak a ty děti za to vlastně ani nemohou. Pro nás byl fotbal vším, doslova jsme jím žili, nic jiného jsme v podstatě neměli. Dnešní děti mají spoustu možností, jak trávit čas. A jinak k tomu dnes přistupují i rodiče. Nechci se samozřejmě žádného z nich dotknout, ale když jsme byli v tomhle věku my, trénink a příprava byla svatá věc. Dnes vám děti nepřijdou na trénink, protože jsou na dovolené. My jsme tehdy jeli na dovolenou v průběhu krátké pauzy, abychom byli na tréninky zpět. To dnes není. I rodiče berou fotbal spíš jako koníček svého dítěte, než něco, čemu by bylo dobré věnovat maximum možného času. Ale jak říkám, taková je dnes doba.

Vychováváte v Bílovci nějakého zajímavého hráče pro Baník?

Kdyby tady takový byl, už by tady nebyl. Už by byl v Baníku, ostatně to tak funguje a v Baníku hráči vychovaní v Bílovci jsou. Tohle je hodně citlivá věc Je samozřejmě v pořádku, když je kluk dobrý a jde hrát do lepšího klubu. Horší jsou případy, když kluk, který třeba v Bílovci pravidelně hraje a je dobrý, odejde do většího klubu, kde se neprosadí, nehraje a jeho vývoj to poznamená. V tomhle věku musí kluci přede vším hrát. Je to důležité pro jejich vývoj i motivaci dát do tréninků maximum.

Vy jste vlastně podobný případ. Taky jste vyrostl v jiném klubu a do Baníku jste pak přestoupil...

Ale o dost v pozdějším věku. Vyrůstal jsem ve Vítkovicích, pak jsem šel na vojnu do Jindřichova Hradce. Po návratu do Vítkovic jsem hrával v jejich béčku, po půlroce si mě vytáhli do áčka. A pak přišel přestup...

Do Baníku, ale oklikou přes Spartu. Jak to tehdy bylo?

Úplně jednoduše. První za mnou přišla Sparta. O zájmu Baníku jsem nevěděl, takže jsem ani moc neváhal a byl jsem rozhodnutý do Sparty jít. A opravdu už jsem se tam začal skoro zabydlovat. Ukázali mi, která skřínka v šatně bude moje a všechno směřovalo k tomu, že budu hrát za Spartu. Bylo mi 23 let, vžijte se do té situace, Sparta mi nabídla smlouvu, tomu se nedalo odolat. Pak ale vstoupil do hry Baník. A už přesně nevím, jak se to stalo, ale někdo vysoce postavený v Ostravě tehdy rozhodl, že Radimec do žádné Sparty nepůjde, ale přestoupí do Baníku. Dnes říkám, zaplaťpnbu, že se to stalo, protože to, co jsem pak v Baníku zažil, to byla jedním slovem pohádka. Tomu člověku, který tenkrát rozhodl, že žádný přestup do Sparty nebude, bych měl dodnes za co děkovat.

Ještě ale přišla jedna komplikace...

Ano. Dlouho, skoro rok jsem nehrál kvůli žloutence. Jednou jsem se zranil, dostala se mi to rány špína a už to bylo. To byl nepříjemný rok...

Dokázal jste se ale vrátit a pak už přišlo to fantastické období v Baníku. Která ze vzpomínek na tu dobu je pro vás tou nejsilnější?

Celé to bylo krásné, vyhrávali jsme, lidi na nás chodili, ale že bych dnes nějak často vzpomínal, to nemůžu říct. Bylo to krásné, jsem šťastný, že jsem to zažil, ale život jde dál a je ho po skončení kariéry ještě kus. Nelze žít jenom ze vzpomínek.

Byl jste členem olympijského týmu, který na olympiádě v Moskvě získal zlaté medaile...

To byl velký úspěch. Já vím, že někteří lidé tu moskevskou olympiádu podceňují, protože tam tehdy některé západní země z politických důvodů nakonec nebyly, ale ono bylo obrovsky těžké už jen to na tu olympiádu se vůbec dostat. V součtu s tím si myslím, že to olympijské zlato z Moskvy bylo opravdu velkým úspěchem pro celý náš fotbal.

Sledujete současný Baník?

Samozřejmě že ano.

Co byste mu přál?

Aby mu podmínky, které teď má, dlouho vydržely. Marná sláva, ekonomické zázemí je dnes pro dosažení úspěchu podmínkou. Teď ho Baník má, tak snad to tak zůstane, Baník si vybuduje silný a široký kádr a pak bude moci bojovat o ty nejvyšší příčky. Moc mu to přeju.

A co vy? Ještě někdy kromě tréninku kopnete do balonu?

To víte že jo. Se starou gardou občas ano. Někdy se mi ozve i Honza Berger, někdy Tonda Panenka, takže se sejdeme a zahrajeme si. Pořád je to radost. Stejně jako to trénování.

Vědí starší žáci v Bílovci, že je trénuje trojnásobný mistr Československa a olympijský vítěz?

Já vám nevím, ono to asi není tak důležité. Ode mě to nevědí, pro ně už je to něco tak vzdáleného, mají svou dobu, svůj svět, své hrdiny. My je taky měli. Možná to někomu z nich řekl jejich táta, ale pro mě je důležitější, aby je fotbal bavil a aby se chtěli zdokonalovat. To je smysl naší společné práce.