Hadamczik nás nadchnul pro fotbal

Za dva dny, tedy ve čtvrtek 19. září, uplyne 35 let od jeho úmrtí. Na konci října si naopak připomeneme 80. výročí jeho narození. Každý pravověrný baníkovec už ví, o kom je řeč. O baníkovské trenérské legendě Evženu Hadamczikovi. U příležitosti obou blížících se výročí, a teď tedy bohužel především toho prvního, smutného, jsme na muže, jenž přivedl Baník ke dvěma mistrovským titulům, zavzpomínali s jedním z jeho bývalých svěřenců. S Liborem Radimcem.

Co se vám při vyslovení jména Evžen Hadamczik vybaví jako první?

Nemusím dlouho přemýšlet. Vlastně ani vteřinu. To jméno mám navždy spojeno se všemi úspěchy, ke kterým Baník dovedl. To nebyly jen tituly. Byla to i druhá místa, vítězství v domácím poháru, úspěchy v evropských pohárech, strašně dlouhé období, kdy jsme byli na Bazalech doslova neporazitelní. Je toho moc. Řeknete-li Evžen Hadamczik, pro mě se to rovná úžasnému období Baníku Ostrava, u kterého jsem mohl být. A skvělá parta, která tehdy v Baníku byla.

V čem podle vás vězelo jeho trenérské kouzlo?

Víte v čem? Že nás naprosto ovládl. My jsme pod jeho vedením prostě všichni chtěli makat. Jasně, vždycky se trochu remcá, jinak to ani není možné, ale on nás pro práci v Baníku všechny doslova nadchnul. Bavily nás jeho tréninky, bavilo nás být spolu a makat. 

Byl v něčem novátorský?

To už teď nedokážu říct. Vím jenom, že nás vlastně od rána do večera držel na Bazalech. Když se chodilo v přípravě běhat, rád nás vodil do Šilheřovic. Ale během normálního režimu jsme byli pořád na Bazalech. Trénink, pak oběd, odpočinek, pak za se trénink. Veškerý čas jsme trávili tam. A nevadilo nám to. Naopak si myslím, že nás to ještě více stmelovalo.

Pamětníci rádi vzpomínají na to, že měl k hráčům kamarádský vztah. Dokázal zvednout hlas?

Samozřejmě. Bez toho to nejde. Někdy došlo i ke sporu mezi ním a některým hráčem. Ale on to nikdy nenechal trvat moc dlouho. Vždycky, když k tomu došlo, a často to nebylo, to vyřešil tak, aby se jelo dál a všechny vztahy normálně fungovaly. Jinak ho samozřejmě nenechalo v klidu, když někdo přece jen na tréninku nemakal na sto procent. To on velice striktně vyžadoval. Kamarádi jsme s ním být mohli, ale nikdy nedovolil, aby to kdokoliv na tréninku sebeméně zneužil. 

Jak prožíval úspěchy? Dokázal si po vítězství zakřičet, nebo v sobě emoce spíše skrýval?

Ale ano, oslavit úspěch, to určitě uměl. Vybavuju si ho, jak je nadšený, když jsme něco opravdu dokázali. Radost ze sebe vypustit uměl.

Trávili jste s ním čas i mimo stadion? 

Moc ne. Ale vzpomínám si, že občas se dělalo nějaké selátko v Jakubčovicích. A s tím mi zůstala spojená vzpomínka, jak ho tam lidé vždycky rádi viděli. To byl taky jeden z jeho darů. Lidé ho obecně měli hodně rádi.

Byl mimo stadion jiný než při práci na Bazalech?

Nevím jestli jiný, ale jednou z jeho vlastností bylo, že se dokázal vcítit do problému druhého. Když jste měl nějakou potíž a chtěl jste ji s ním řešit, nejen že vás vyslechl, ale opravdu se do vašeho problému vcítil. Rozuměl vám a chtěl vám pomoct.

Miloval ještě něco jiného než fotbal?

Svou rodinu. Na tu byl vždy silně fixovaný a opravdu ji miloval.

Měl nějaký svůj fotbalový sen?

S tím se nám moc nesvěřoval. Ale ano, měl své sny. Souvisely hlavně s národním týmem. Stal se trenérem olympijské reprezentace a připravoval ji na olympiádu v Los Angeles. Těšil se na ni a byl pak hodně zklamaný, když československá výprava na olympiádu do USA vůbec neodcestovala. V té době už jsem hrál ale hrál v Rakousku, takže už jsem s ním nebyl v tak intenzivním kontaktu. Takže vlastně nevím, co vedlo k té tragédii, která se pak stala. Ta zpráva mě zastihla v Rakousku a nemohl jsem jí uvěřit. Dnes s odstupem na něj ale vzpomínám jako na člověka, který byl strůjcem krásných chvil, které jsme v Baníku prožili.