Byl u toho 1500krát! Díky, Kulajare!

Patří mezi nejvěrnější fanoušky Baníku. Můžete jej vídat v ochozech při utkání A-týmu, ale stejně svědomitě, možná ještě svědomitěji navštěvuje utkání baníkovského béčka a mládežnických týmů. Když na to přijde, neváhá sednout do letadla a odletět třeba do Turecka, kde Baník zrovna tráví zimní soustředění. O přestávce utkání s Hradcem Králové převzal JAROSLAV KULA, známý jako KULAJAR, z rukou zástupců Baníku dres s číslem 1500. Jako poděkování za to, že právě takovou hranici navštívených utkání překonal. Ten s Hradcem byl jeho tisící pětistý první.

Vaše věrnost Baníku je obdivuhodná, první otázka je nasnadě. Vedete si přesný přehled navštívených utkání?

Úplně detailní po celou dobu ne, ale od dětských let, kdy jsem na Baník začal chodit, jsem vždycky na konci kalendářního roku věděl, kolik přesně jsem v tom roce viděl zápasů Baníku. A tenhle přehled jsem si udržoval a držím si ho dodnes.

Který byl ten úplně první? Pamatujete si na něj?

Bylo to v srpnu roku 1978. Baník v tom zápase prohrál s Duklou 0:1, ale Dukla se v té sezoně stala mistrem, takže to vlastně tak špatný výsledek nebyl, ale to jsem tehdy nemohl vědět. Mnoho detailů si z toho zápasu už nepamatuju, zato si pamatuju některé okolnosti. Třeba to, že mě táta tehdy nechtěl do Ostravy pustit. Byl na mě přísný, nechtěl svolit, ale nakonec řekl, ať se zeptám mamky. Ta mě pustila, a tak jsem jel. Z Velkých Albrechtic, kde jsme bydleli, jsem jel vlakem do Studénky, tam jsem přestoupil na osobák, který stál asi čtyři koruny, zatímco rychlík osm, a tím osobákem jsem přijel do Ostravy. Víc peněz jsem neměl, už jen přesně na nákup vstupenky, takže z hlavního nádraží jsem musel na Bazaly pěšky. Ale nevadilo mi to.

Stal se z vás hned pravidelný návštěvník zápasů Baníku?

Hned ještě ne, to nastalo později. Na gymplu v Bílovci se dala dohromady taková parta šesti sedmi lidí, která na Baník jezdila. To bylo období, kdy jsem na Baník začal jezdit opravdu často a dá se říct, že pravidelně.

A už vás ta vášeň nikdy neopustila? Nebo se přece jen stalo, že přišlo období, kdy jste na Baník chodit z nějakého důvodu přestal?

Takové období přišlo na začátku devadesátých let. V rozmezí tří let se mi narodily dvě dcery, a to byly roky, kdy jsem na Baník úplně přestal chodit. Bydleli jsme ve Studénce, auto jsme neměli, peněz tehdy taky moc nebylo, takže Baník musel ustoupit. Jen ale na nějaký čas. Pak se to zase s plnou vervou vrátilo a žádná další pauza už nenastala. A v mistrovské sezoně 2003/04 přišla úplná euforie, to jsem na Bazaly jezdil pravidelně nejen já, ale i moje žena a mladší dcera. Ta se ale po čase odstěhovala a žena začala trpět alergií na cigaretový kouř. Takže jsem pak zase jezdil sám nebo s přáteli.

S Baníkem jste zažil mnohé. Když zavřete oči a vrátíte se do minulosti, která vzpomínka vám vytane na mysli jako první?

Jsou dvě. Jedna je z roku 1982, kdy do Ostravy přijela k pohárovému zápasu španělská Valencia i se slavným Kempesem. Stál jsem tehdy dole u plotu v rohovém sektoru, kousek od rohového praporku. Valencia kopala roh a míč se zakutálel snad asi metr či dva ode mě. Roh zahrával právě Mario Kempes a musel si pro ten míč dojít skoro až ke mně. Vnímal jsem tu jeho blízkost, a to pro mě byl zážitek, který si doteď přesně pamatuju.

A ta druhá vzpomínka?

Ta je úplně jiná. Vzal jsem jednou na Baník i svého mladšího bráchu. A v tom zápase dal Karel Kula dva góly. Doteď mi v uších zní bráchova věta: „Brácho, já jsem tak šťastný, že se jmenuju Kula.“ Musím ale říct, že velkého baníkovce se mi z mladšího bráchy udělat nepovedlo. Ani ta radost, že se jmenuje Kula, ho už na Bazaly příliš často nezlákala.

Na který navštívený zápas Baníku vzpomínáte nejraději?

Nemusím dlouze přemýšlet. Byl to ten z roku 2004, který se hrál v Olomouci, kde Baník gólem Reného Bolfa vyhrál 1:0 a zajistil si s předstihem zisk titulu. Na to nezapomene žádný baníkovec, který tam tehdy byl. Hodně rád vzpomínám třeba na pohárový zápas ve Tbilisi, kde Baník vyhrál 6:0 a hattrick tehdy nastřílel Fernando Neves.

A je nějaký zápas Baníku, na němž jste chyběl a litujete toho?

Ano, je to pohárový zápas na hřišti Spartaku Moskva. Skončil sice 1:1, což k postupu nakonec nestačilo, ale Baník na tom velkém stadioně v Moskvě podal výborný výkon, měl jenom smůlu, že nastřelil tyčky a břevna a druhý, postupový gól už nepřidal. To je mi doteď líto, že jsem tam nebyl. Ale byl jsem aspoň u toho, když Baník ve dvě ráno přiletěl z Moskvy a přistál v Mošnově. Byli jsme tam tehdy Baník přivítat.

Už několikrát jste Baník navštívil na zahraničním herním soustředění, což vás stojí čas i nemalé peníze…

Beru to vždycky jako takovou dovolenou, tu si člověk taky musí zaplatit. A dovolená s Baníkem je krásná dovolená. Poprvé jsme s přáteli vyrazili za Baníkem do Německa, bylo to kousek od Drážďan. To tehdy absolutně nebývalo zvykem. My jsme nikomu nic neřekli, přijeli jsme tam a všichni na nás překvapeně koukali. Do Turecka jsem poprvé letěl díky tomu, že to tehdy Baník několika fanouškům umožnil. Museli jsme si to zaplatit, ale za ten zážitek to stálo. Bylo to v éře trenéra Večeři.

Který pak měl důvod se trochu zlobit…

Snad už je to promlčené, tak to snad můžu prozradit. Je fakt, že jsme tam na hotelu jednou zůstali trochu déle a něco jsme popili. Zůstal s námi Karel Kula, vlastně kvůli němu jsme ten večer natáhli, protože pro nás to byl tehdy zážitek, že jsme s ním mohli posedět a kecat. Jenomže spát se šlo fakt pozdě a Karel Večeřa to ráno na Karlovi Kulovi, který mu tehdy dělal asistenta, poznal. A zlobil se na něj. Tak snad už je nám to odpuštěno.

S Baníkem jste toho zažil hodně, co byste ale ještě zažít chtěl?

Chtěl bych zažít ještě jeden titul a zafandit si na vlastním stadionu. Anebo zažít pohárový výjezd. I kdyby měl být třeba na Gibraltar nebo na Faerské ostrovy. Tak snad se mi něco z toho ještě splní. Bude mi devětapadesát let, takže ještě těch zápasů určitě řadu přidám. I když dvoutisícovku už asi nestihnu.